FOTO by: Arnošt Mrázek

AKTUALITY

• Gabči vzpomínka na "cenu útěchy" ze soutěže SS 2011

  11. 03. 2014
  

  Je tu období dalších talentových soutěží a tak pojďme společně s Gabčou zavzpomínat na jeden její zážitek z období bezprostředně po soutěži SS 2011..

  
  

  Opět začalo období talentových soutěží (Hlas, X Factor..) a opět se na nás budou dívat z obrazovek začínající zpěváci, zpěvačky, plní radosti z postupu, úspěchu, plní očekávání co bude až soutěž skončí..

  Dovolíme si tady teď trochu zavzpomínat na dobu, kdy i naše Gabča absolvovala jednu takovou soutěž. Určitě si z této své životní etapy odnesla spoustu zážitků a zkušeností a věříme, že i nějaké ty pozitivní, ale my vám tady teď poskytneme, díky ní, pohled na to "pozlátko" i z té druhé strany...

  Setkání s IRON MAIDEN 25.6.2011

  V okamžiku, kdy jsem 5.6. ve finále SS 2011 převzala od generálního sponzora pořadu cenu útěchy v podobě osobního setkání s kapelou Iron Maiden, věřila jsem, že se mi splní jeden z mých snů, ale také, že budu mít další spoustu nepřátel z řad fans I.M., kteří by kvůli takovému dárku vraždili...

  Jak dopadl můj „životní zážitek" a setkání se  členy Iron Maiden ? Dlouho jsem přemýšlela,  zda zveřejnit jak to dopadlo, ale nakonec proč ne...

  V pátek 24.6. jsem nastoupila se svým taťkou (mimochodem kytaristou kapely Iron Maiden revival Otrokovice) ve Vídni do letadla směr Bologna, Itálie. První rozčarování se mi přihodilo již při cestě na letiště, kdy jsem se dozvěděla od zástupce dárce zájezdu, že o osobním setkání nebyla řeč (podívejte se na záznam finále SS a posuďte sami, zda byla nebo nebyla řeč o osobním setkání...) a tedy že se s nimi neuvidím (pro mě naprosto zásadní věc, která se zhroutila jako domeček z karet dříve než vůbec něco začalo). Na cestu jsme vyfasovali asi 20 listů z tiskárny formátu A4 (tj. potvrzení o internetových rezervacích) a s vidinou, že se o všechno musíme postarat sami, a že na nás nikdo nikde nečeká, jsme vyrazili. (podotýkám bez foťáku, protože ho těsně před výletem sejmul můj brácha dobře mířenou ránou o zem při snaze dostat sebe, kolo, a asi půlku skejtparku do toho malého objektivu...). V Bologni bylo skvělé počasí, hotel snový. (Nevím proč se ten portýr tvářil tak divně, když mu taťka třepal rukou po té, co nám dotáhl naše kufry až do pokoje...). Nazítří nás hotelový taxík převezl do Imoly, kde v 10,00 místního času začínal festival Sonisphere 2011 za účasti kapel jako Rob Zombie, Apocalyptica, Papa Roach, Slipknot, Mastodon a Motorhead. Měli jsme hrazené V.I.P vstupné, které spočívalo v tom, že jsme dostali nákupní tašku, tričko, samolepky a odznaky festivalu a seděli jsme asi o 3 metry víš než ostatní stáli. Iron Maiden začínali asi ve 22,00 a byla to paráda. Jako by přišla kapela z jiného světa, která patří o 3 třídy víš než všechny ostatní kapely před nimi. Skvělé pódium, světla,  vizuální show, výkony muzikantů a o zvuku ani nemluvě. Celá Imola jako by se na dvě hodiny zastavila a 30000 lidí zpívalo jako jeden muž. (viděla jsem jak tisíce lidí zpívali jeden hit za druhým a znali texty do posledního slova) Bohužel začátek koncertu  prošvihl můj taťka, protože horlivě telefonoval se zástupkyní dárce zájezdu po té co se dozvěděl, že nemáme odvoz z Imoly do hotelu v Bologni (tj. asi 60 km po dálnici). Paní nám oznámila, že nám to měl její kolega předat...(to už ale taťka pomalu upadal do bezvědomí při představě, že by se mnou na koncert vyjela moje kamarádka Nela, která má ještě „lepší" orientační schopnosti než já). Dvě blondýny uprostřed Itálie, 60 km od hotelu, bez mapy a peněz a to vše o půl jedné ráno v neděli... (V agentuře nám řekli, že chtěli, abychom si koncert užili naplno a nebyli stresováni odjezdem Taxi v určitou dobu, tak ho raději neobjednali vůbec). A měli pravdu. My jsme si to opravdu užili až tak, že na to do smrti nezapomenu. Škoda jen, že nám to neřekli dopředu. Ušetřili by nás totiž bloumání po noční Imole, hledání Taxi, které jezdily asi tak 3 kusy pro 1000 lidí, rozhovoru s policisty, kteří neuměli ani slovo anglicky, hledání nádraží, kupování jízdenek do Bologni z automatu v Italštině (který nám nevrátil 17 Euro z 20-ti eurovky), čekání na pankejtu před nádražím, protože uvvnitř spalo asi 150 lidí, další parádní nachlazení, které jsem si způsobila čekáním na vlak do 04,49 kdy teplota klesala a klesala atd. Jednu pozitivní věc jsem ale přece jen zaznamenala. Vrátila jsem se zase po 3 měsících na zem a dopadla jsem opět na držku přímo z VIP akce. Dobře mi tak... Do hotelu jsme dorazili asi v 7,00, takže na 3 hodinovou bookovanou prohlídku města (tu agentura zajistila), která začínala v 10,00 jsme se.....zaspali. Na zítří (v den mých 18. narozenin) jsme vyrazili na letiště s vírou, že když bude konec dobrý, bude všechno dobré...nebylo. Zrušili nám let... Co teď? Lufthansa nám naštěstí zabezpečila let náhradní. Měl jen dvě mouchy. Ta první znamenala, že místo ve 13,00 dorazíme na letiště ve Vídni ve 21,00. A ta druhá, že jsme to do Vídně vzali (asi zkratkou)  přes Franfurkt nad Mohanem, kde jsme měli 20 minut na přestup (bohužel jsme měli také zpoždění, takže letadlo čekalo jen na nás).

  Co dodat závěrem? No řekněte sami - která holka se může pochlubit tím, že v den svých 18 narozenin se probudila v Bologni (Itálie), obědvala ve Franfurktu (Německo), večeřela ve Vídni (Rakousko) a usínala v Jankovicích (ČR)???

  P.S. Tak nevím. Jsem tak rozmazlená a nebo tak skromná???

  A pro příště.. Další VIP výhru si už prosím... neprosím! Děkuji.

  Vaše Gabča